Renata Wolfová: Jak naučit číst, psát a počítat dítě, kterému to nejde, se nikde pořádně neučí

Renata Wolfová je speciální pedagožka působící v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 9. Jako lektorka spolupracuje s různými školami a vzdělávacími organizacemi. Autorsky je podepsána pod metodikou online aplikace Včelka.
V rozhovoru jsme nejdříve diskutovali o tom, v jakých rolích se v českém školství objevují speciální pedagogové, poté o rozvoji čtenářských, psacích a matematických dovedností školáků napříč všemi stupni vzdělávání. Hledali jsme odpovědi na různé související otázky. Na rozvoj jakých dovedností se zaměřit již v mateřské škole? Které se pak rozvíjí na začátku povinné školní docházky? Jak dítěti pomoci, když se vše nevyvíjí podle plánu? Co spojuje děti, které přicházejí pro pomoc do pedagogicko-psychologické poradny? Jaké výukové metody jsou efektivní a které nikoli?

V rozhovoru mimo jiné zazní:

Renato, jaké byly vaše úplné profesní začátky?

Když jsem studovala, měla jsem jednu jistotu, a sice že určitě nechci pracovat s mentálně postiženými dětmi a že určitě nechci dělat logopedii. Takže prvních dvacet let mé praxe byla právě logopedie a právě děti s mentálním postižením. Začínala jsem jako vychovatelka ve škole pro vadně mluvící. To byla úžasná příležitost, protože jsem si mohla nanečisto vyzkoušet, co mě baví, jak dětem pomoci. Člověk se navíc musel rychle přizpůsobovat a rychle se dostat do problému.

Pak následovalo pracoviště pro děti s kombinovaným postižením. Tam si člověk sáhne na takové trochu pedagogické dno, protože najednou nemá šanci se o něco opřít. Byl rok 89. Nebyly metodiky, nebyla pomoc. Mě učili napravovat řeč, ale tyto děti nemluvily vůbec. Člověk si musel hledat svoje zdroje.

Pak jsem asi deset let pracovala jako speciální pedagog na základní škole na Žižkově, kam chodily převážně děti se sociálním znevýhodněním. V té době funkce speciálního pedagoga vlastně ještě ani nebyla zavedená. Na škole s takovým procentem dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí jsem byla asi jediná v republice.

Odtud už moje cesta vedla do Pedagogicko-psychologické poradny na Praze 9. A tady začala i moje matematika.

Na vaší kariéře je vidět ta neskutečná šíře speciální pedagogiky. K jaké její oblasti máte nejblíž?

Nejblíž mám k individuální péči. Na práci s jednotlivým dítětem mě fascinuje, že se dostanu k tomu, jak to dítě přemýšlí. Vidím, jak uvažuje a jako pedagog mám šanci ovlivňovat způsob uvažování dítěte a pomoci najít cestu k té správné informaci. To je něco, co mě neustále baví a fascinuje.

Jak se za těch třicet, čtyřicet let změnil váš obor?

Začaly se metodicky pojmenovávat důvody, proč se dětem ve škole nedaří a začalo se mluvit o tom, kdo by jim mohl pomoct. Přišlo se na to, že odborníkem je speciální pedagog, takže když v rámci inkluze zrušíme školy pro děti s postižením a vezmeme je do hlavního proudu, tak tam jim speciální pedagog pomůže.

Tady ale nastal problém. Škole jde o vzdělávání, tedy ze začátku zejména o čtení, psaní a počítání. Učitelé se učí, jak naučit číst, psát a počítat, když je norma. My speciální pedagogové jsme se učili, jak vnímá dítě s postižením, ale to jak naučit číst, psát a počítat dítě, kterému to nejde z různých důvodů, to se pořádně nikdo neučí. Záleží tedy na tom, jak si s tím my v terénu poradíme. Standard vystudovaného speciálního pedagoga nemáme. Pak záleží na prostředí a kolezích, kam se speciální pedagog dostane.

A pak je tu problém asistenta pedagoga. Ten má vyřešit problém dítěte se kterým si ten vzdělaný učitel neví rady, i když profesí je asistent pedagoga něco úplně jiného. A má za sebou jen nějaký 80-120hodinový kurz. To je nereálné. Takže speciálními pedagogy se tento problém začal hasit, aniž by se předem řešilo, kdy je speciální pedagog potřeba a kdy není.

Více v podcastu, který najdete například na platformě Spotify.

zdroj: Mozaika vzdělávání