Z kytaristy tatérem. Pepa Bolan z Mandrage poprvé tetoval manžela své kamarádky

Příští rok oslaví padesátku. S kytarou začínal už na střední škole a v roce 2004 se stal členem kapely Mandrage, která vtrhla na českou hudební scénu jako hurikán. Zdá se až neuvěřitelné, že už je to víc než pět let, co kapela ukončila svou činnost – a to na samotném vrcholu. Ale začátky tak růžové nebyly. „Hrávali jsme v Lampě a po všelijakých podivných hospodách,“ vzpomíná Pepa Bolan v nejnovějším díle WESTcastu.

Tentokrát však rozhovor nebyl jen o hudbě. Pepa dnes žije úplně jiný příběh – věnuje se tetování a provozuje vlastní tetovací studio. Svou cestu k tomuto řemeslu popisuje podobně jako tu hudební: „Člověka to nadchne, zkouší a trénuje, a čím víc tetuje, tím víc zjišťuje, že má pořád co dohánět,“ říká.

Jak se k tetování vlastně dostal? Ve WESTcastu prozradil, že jednou sledoval kamarádku při práci, až ji nakonec poprosil, zda by si to mohl také zkusit. Jeho prvním „plátnem“ byl manžel té kamarádky – a dodnes je prý pyšný, že nosí úplně první Pepovu kérku. „Není perfektní, ale je první,“ směje se Pepa.

Řeč přišla i na složitosti, které provázely otevření vlastního salonu. V Česku to totiž není nic jednoduchého. Nejprve musel absolvovat kosmetický kurz, aby získal potřebné znalosti o lidské kůži, a následně vyhovět přísným hygienickým normám. „Radši už zapomínám na všechny ty papíry a razítka – vzdálenosti od umyvadel, bezešvé podlahy… bylo toho opravdu hodně,“ říká s nadhledem.

Pepa se v rozhovoru podělil i o své osobní vnímání tetování. Podle něj jsou důvody, proč si lidé nechávají něco vytetovat, nesmírně různorodé. Pro někoho je to módní doplněk, jiní chtějí tetováním vyjádřit něco osobního. A často jde také o způsob, jak zakrýt nepříjemné vzpomínky – ať už ty na duši, nebo na těle. „Rád dělám tetování, která pomáhají lidem cítit se lépe. Když třeba přijde dívka s jizvami po sebepoškozování a já je dokážu přetvořit v něco hezkého, má to pro mě smysl,“ říká.

Samozřejmě existují motivy, které Pepa tetuje méně rád – především miniaturní nápisy. Ty se totiž časem rozpíjejí, a co je dnes jemným textem, může být za pár let jen těžko čitelná skvrna.

A co kdyby tetování nebylo? Pepa má v rukávu ještě jednu vášeň – cestování. Navštívil už téměř devadesát zemí a lákají ho hlavně ty nejodlehlejší, nejchudší a nejautentičtější kouty světa. Vzpomíná na Káhiru a její čtvrť-slum plnou odpadků nebo na bangladéšskou Dháku – deváté nejlidnatější město světa na ploše menší než Praha. Tyto zážitky mu připomínají, jak výjimečné je žít v Česku. „Není samozřejmé, že doma otočíte kohoutkem a teče pitná voda. Tady se máme skvěle a nikdy bych nechtěl žít jinde,“ uzavírá Pepa Bolan svůj příběh.