Stínová ministryně školství: Chci, aby byli učitelé dobře zaplacení a aby na ně bylo pohlíženo s respektem

Marek Adler tentokrát k mikrofonu pro podcast Mozaika vzdělávání získal exkluzivního hosta. Jana Berkovcová je poslankyně a členka Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Parlamentu České republiky. Ve stínové vládě Hnutí ANO figuruje na pozici ministryně školství. Je tak poměrně pravděpodobné, že bude právě ona již zanedlouho tou hlavní hybatelkou dění v českém školství.

V rozhovoru mimo jiné zazní:

Klasická otázka na začátek: Co jste vystudovala?

Vzhledem k tomu, že jsem už odmalička chtěla být učitelkou, po gymnáziu jsem vystudovala pedagogickou fakultu. Původně jsem studovala obor ruský jazyk a občanská výchova. Pak přišel listopad 89. To jsem byla ve 2. ročníku a přibrala jsem si k tomu ještě angličtinu. A učila jsem prakticky jenom angličtinu.

A jak vaše pedagogická praxe vypadala?

Učila jsem na dvou základních školách a na jedné střední škole. Pak jsem se dostala do oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, kde jsem se věnovala dalšímu vzdělávání učitelů a ředitelů škol. To bylo v Národním institutu pro další vzdělávání, později to byl Národní pedagogický institut.

Devadesátá léta musela být zajímavým obdobím pro nástup do školy. Spousta věcí se měnila. Je to tak?

Je to tak, i když já jsem to tak úplně nevnímala. V roce 89 jsem byla ve druhém ročníku vysoké školy a pak se mi narodila dcera. Když se tedy vše měnilo a stávkovalo se, já jsem doma vesele kojila a starala se novorozenou dceru. Když jsem v 90. letech začala učit, bylo to všechno oproti dnešku dost jiné. Nebyla inkluze, rodiče nás učitele brali trošku jinak. Od té doby se mnohé změnilo. Já ale na tu dobu, kdy jsem učila na základní škole, vzpomínám velmi ráda.

Co vás pak přivedlo do tehdejšího Národního institutu pro další vzdělávání a současného Národního pedagogického institutu?

Zajímavé bylo, že i když jsem celý život chtěla učit, měla jsem v sobě vnitřní motor zkusit i něco jiného. Po patnácti letech jsem začala něco jiného hledat a tehdy se namanula nabídka pracovat u NIDV jako metodik dalšího vzdělávání. Já jsem vyhrála výběrové řízení a léta jsem se věnovala práci s učiteli a s řediteli škol. To bylo také velmi zajímavé.

Na dobu, kdy jsem učila, jsem ale neustále vzpomínala. Stala jsem se proto i lektorkou a v kurzech angličtiny pro pedagogy jsem realizovala svoje touhy učit. Ale už to bylo jiné. Nebyly to děti, byli to učitelé.

V čem je nejvíce odlišné učit děti a dospělé, a ještě ke všemu učitele?

Na to už jsem odpovídala mnohokrát. V mnoha věcech to bylo podobné. Účastnicemi mých kurzů byly převážně učitelky prvního stupně základní školy. Mnohokrát jsme se smáli tomu, že ony dělají to samé, za co napomínají své žáky ve třídě. Jak jsou nepozorné, jak se rozptylují.

Jiné je to ale v tom, že účastníci mých kurzů byli nesmírně motivovaní a zodpovědní. Odpadly výchovné a kázeňské věci, kterým se učitel v běžné škole neubrání. My jsme se tak skutečně mohli věnovat výuce, její pestrosti. To se učilo velmi hezky.

…

Nakonec jste vydala po cestě politiky.

To byl také zajímavý obrat. Já jsem v politice asi osm let. Začala jsem na komunální úrovni. Kdybyste mě ale viděli před nějakými dvaceti lety, neřekli byste, že se někdy dám na politiku. Jako mladého člověka mě politika absolutně nezajímala. Nenáviděla jsem televizní zprávy, nenáviděla jsem noviny. Tehdy jsem nevěděla ani kdo je jaký ministr.

To se pak změnilo a já jsem vstoupila do krajské politiky. Vstoupila jsem do Hnutí ANO. To mě tehdy oslovilo, že to je něco nového. I tehdy Andrej Babiš, když se objevil na scéně. Shodou okolností mí příbuzní pod ním pracovali jako manažeři v jeho firmách a všichni si ho chválili. A já jsem si tehdy, po všech těch korupčních aférách, říkala, že do politiky přišel člověk, který není zkorumpovatelný, kdo tam nešel kvůli penězům.

Hnutí ANO tenkrát na krajské úrovni potřebovalo někoho za školství, tak jsem se stala krajskou zastupitelkou. A tou jsem stále, už druhé funkční období působím u nás v Královéhradeckém kraji jako krajská zastupitelka v opozici.

Při pohledu na politiku se nedá říct, že školství, kromě předvolebního období, je nějaké silné téma a že bychom měli zástupy lidí, kteří se o školství zajímají a se kterými to vše můžete probírat a řešit. Je to tak i z pohledu zevnitř?

Zajímavé je, že kolem sebe na krajské ani parlamentní úrovni moc kolegů z regionálního školství nemám. Ve sněmovně mám kolegy převážně z vysokého školství. Když potřebuju se někým konzultovat problémy regionálního školství, opírám se o kontakty z regionů. Těch mám naštěstí dost i z mého předchozího působení, kdy jsem každodenně pracovala s řediteli škol. Na ně se velmi často obracím. Nedovolila bych si něco tvrdit jen tak sama od stolu, protože nemám patent na rozum.

…

Co podle vás jednou hlavní věcí ve školství, kterou sledujete, pozorujete a nejvíc vás trápí a nejraději byste ji změnila?

Možná čekáte, že řeknu finance. To bych určitě chtěla, aby se změnilo, protože školství je podfinancované. Ale strašně ráda bych zvýšila prestiž učitelů a vůbec atraktivitu učitelského povolání. Stále mě mrzí, jak je na učitele nahlíženo. Že většina veřejnosti na ně nahlíží s despektem. Přitom učitelé jsou dobří a špatní jako v každé jiné práci. Medializují se ale situace, kdy se ukáže, že některý učitel není kvalitní. Lidé pak mají pocit, že učitelé nejsou k ničemu a jsou nekvalitní a vůbec jim nepřejí peníze, které si zaslouží. To mě mrzí.

Zároveň chápu, že si peníze zaslouží i ti ostatní pedagogičtí pracovníci i nepedagogové, zkrátka celý tým ve školách. Chci, aby se podařilo, aby každý byl dostatečně finančně ohodnocen a aby si lidé vážili učitelů a vzhlíželi k nim s respektem.

…

Celý podcast najdete například na platformě Spotify.

zdroj: Mozaika vzdělávání