Daniel Münich o školství: Žijeme v absurdním světě, kdy všichni jsou chytří, ale vlastně nevíme nic

Daniel Münich je ekonom působící na společném akademickém pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR CERGE-EI, kde se kromě výuky a vedení akademického think-tanku IDEA zabývá empirickými výzkumy v oblasti ekonomie trhu práce a ekonomie vzdělávání a školství. Dlouhá léta působil jako seniorní expert v oblastech školství a trhu práce pro Evropskou komisi, vede národní tým celoevropského projektu Euromod, je odborným členem poradní komise pro hodnocení dopadů regulace při Legislativní radě vlády (RIA), členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a členem poradního sboru předsedy vlády České republiky. Od ledna 2022 zastává funkci prezidenta České společnosti ekonomické.

V rozhovoru jsme se zaměřili především na to, co ne/víme o českém školství na základě dat a jejich analýz. Jak je na tom české školství ve srovnání s minulostí? Jak je na tom v porovnání se světem? Co nám ne/říkají výsledky testování PISA a TIMSS? Jak silné či slabé výzkumné zázemí stojí za českým vzděláváním? Jaké dopady přinesly legislativní změny posledních let? Co dokážeme (z)měřit a které odpovědi jsou založeny pouze na pocitech?

V rozhovoru mimo jiné zazní:

Tradiční otázka na začátek: Co jste vystudoval?

Kromě základní školy ještě průmyslovku – slaboproud. Na vysoké škole pak silnoproud a potom doktorát z ekonomie, takže je to taková skládačka.

Jak jste se posunul od elektrotechniky k ekonomii?

Já musím říct, že jsem v životě nikdy úplně nevěděl, čím chci být. Tím bylo dáno, že o zaměření mého studia v mládí rozhodovali rodiče a prarodiče. Nejvzdělanější člověk z naší rodiny byl strýc s maturitou, který měl právě průmyslovku, a tak padlo rozhodnutí, že nejstarší syn půjde také na průmyslovku. Na konci průmyslovky v roce 1985 jsem samozřejmě nechtěl na vojnu, nebyl jsem úplně hloupý, tak jsem se přirozeně přihlásil na elektrofakultu. A tam mě z nějakých důvodů vzali na silnoproud místo na slaboproud. A mě to tehdy bylo docela fuk. Důležité bylo nejít na vojnu.

A potom ten posun k ekonomii…

To zase přišlo něco, co jsem nemohl ovlivnit a to byl listopad 89. Já byl tehdy v 5. ročníku, který se protáhl o tři čtvrtě roku. Já v té době už obdivoval západní ekonomii, ale zpětně vím, že jsem o ní nevěděl vůbec nic. Intuitivně jsem věděl, že elektrotechnické závody v Československu vzhledem k jejich zastaralosti nečeká úplně nejšťastnější období. Proto jsem věděl, že toto nechci dělat – někde v ČKD něco řešit u rozpadajících se mašin. Moje maminka tehdy byla tak hodná, že se rozhodla mě ještě nějakou dobu živit na škole. Proto jsem mohl začít studovat tu „západní“ moderní ekonomii.

Takže vidíte, že vždycky to rozhodnutí šlo trochu mimo mě. I tehdy jsem si ale myslel, že budu řešit spíše banky a makroekonomii. Vůbec mě nenapadlo, že se budu zabývat tím, čím se dnes zabývám. V tom zase hrála velkou roli moje spolupráce s profesorem Švejnarem, jemuž jsem dělal asistenta. Tím jsem se dostal k ekonomii trhu práce. Od ní už je jen kousíček k ekonomii vzdělávání a k vzdělávání.

Vám se tedy povedlo něco, co ani v roce 2023 není samozřejmost – výrazně překonat vzdělání svého okolí. Tato replikace vzdělání rodičů je totiž stále velké téma. 

Je to obrovské téma. Ať v tomto směru uděláte jakoukoli statistiku, Česká republika vám vyleze na jednom konci výsledků. Ukazuje se obrovská závislost úspěchu ve vzdělávání na sociálním zázemí. Ne už tolik na ekonomickém zázemí. Dnešní výsledky PISA to jen potvrzují.

…

Čím to je, že při volbě střední školy nebo vysoké školy se spousta lidí chce zejména vyhnout humanitním oborům? Bojí se, že se neuplatní.

Ano, to je slyšet v mediálním prostoru i třeba „v hospodě“. Toto tvrzení ale často vychází spíše z pocitů než z reálných dat. Je to i proto, že se sběru dat a analýzám v této zemi nikdo moc nevěnuje. A když už se věnuje a čísla ukazuje, tak jim nikdo nevěří. Každý věří spíše své intuici. Já ale říkám, že chytrých a vzdělaných lidí je v každém oboru vždycky málo. A ve společenských vědách obzvlášť. Podívejte se do státní správy. Ta zoufale hledá někoho, kdo by byl schopný navrhnout a implementovat reformy.

To zní hodně negativně. Vidíte za těch 30 let od revoluce někde nějaký významný posun v sociálních vědách a specificky v ekonomii spojené se školstvím a vzděláváním?

České společenské vědy určitě ušly pořádný kus cesty. Třicet let je hodně dlouhé období. Je to déle než existovala první republika. I západní společenské vědy ale utíkaly kupředu a my jim tak tak stačíme. Máme dobré vědce a dobrá pracoviště, ale je jich málo.

Vzdělávání má velmi slabé vědecké zázemí, nejen v oblasti ekonomie vzdělávání. Zdálo by se, že si stačí přečíst zahraniční studie, levně to zkopírujeme a bude to fungovat. Problém ale je, že každá země funguje jinak. Má jiné prostředí sociální, má své vlastní problémy. Jednoduché kopírování toho, co zjistili jinde, nefunguje. Každá země si tak musí pěstovat svůj vlastní výzkum v jednotlivých oblastech, jako je například psychologie, školství, vzdělávání, aby se měla veřejná politika o co opírat.

Předškolní vzdělávání, předčasné odchody ze vzdělávacího systému, fragmentovaná struktura školství, přijímačky – to jsou témata, o kterých mnohdy nevíme skoro nic, ale přesto jsou kolem nich všichni strašně chytří.

Jeden příklad za všechny: Máme extrémně fragmentovanou oborovou strukturu na středních školách, asi nejfragmentovanější v Evropě. Nemáme ale žádné informace o tom, kolik si vydělávají, jak jsou dobře zaměstnaní lidé, kteří vystudovali ten který obor, nebo jakou vzdělávací dráhou si prošli. My vůbec nesbíráme data, která by nám to řekla. Přesto ministerstvo určuje kvóty školám, kolik v kterém oboru škola smí a nesmí vychovávat odborníků. Žijeme tak v absurdním světě, kdy všichni jsou chytří, ale vlastně nevíme nic.

Pojďme najít alespoň jeden úspěch, který se díky výzkumu vzdělávání podařil a má reálný dopad na to, v jakém světě žijeme.

Ono je to poměrně těžké. To není jako ve fyzice, že něco vymyslíte a pak se něco vyrobí a prodá a vy na to máte patent. Ve společenských vědách je to informacích, diskusích. Pak se něco stane a vy si můžete myslet, že to je právě díky tomu, že jste o tom tak hodně mluvil a že jste to zkoumal. Také to ale nemusí být pravda. V tomto směru ve společenských vědách existuje neurčitost. Já bych se tedy nerad chlubil něčím, co není moje zásluha. Mám tedy jen určité možná pyšné domněnky.

Kolem roku 2012 jsme začali psát o extrémně nízkých relativních platech učitelů. Česká republika byla na konci mezi zeměmi OECD. Platy učitelů vůči stejně vzdělaným lidem v té které zemi byly u nás zdaleka nejnižší. A tak jsme se tomu začali věnovat. Každý rok jsme vyprodukovali studii a snášeli jsme další a další argumenty založené na zahraničních výzkumech, jaké negativní dopady ty nízké platy učitelů mají a vysvětlovali jsme to.

No a nakonec po asi sedmi letech až k mému překvapení se téma platů stalo celospolečenskou otázkou, dokonce volební v těch předposledních volbách, kdy nebyla strana, která by neměla nějaký velmi konkrétní slib, co s platy učitelů udělá. A k mému ještě většímu překvapení vláda Andreje Babiše, resp. ministra Plagy podle mého soudu snad až zázrakem zásadně zvýšila výdaje na školství a to jí umožnilo zvýšit relativní platy. A já si k tomu možná trochu pyšně říkám, že jsme k tomu trochu přispěli těmi našimi studiemi, které jsme osm let novinářům, politikům i široké veřejnosti prezentovali a vysvětlovali…

Celý rozohovor najdete například na platformě Spotify.

zdroj: Mozaika vzdělávání